16/11/2019 ‒ 5/1/2019

Karel Kryl je symbolem boje proti totalitě, bezpráví. Zpívající básník, který vnímá realitu velmi výstižně, nadčasově a mnohdy velmi kriticky.

Moje generace v mládí neznala jeho tvář, jeho hlas znal jen málokdo, ale všichni znali a zpívali „Anděla“ i „Bratříčka“. Byli jsme velcí hrdinové, když jsme potají, třeba i falešně, někde v hospodě nebo u táboráku zpívali jeho písně. Kdyby nás někdo udal, „letěli“ bychom ze školy.
Na této výstavě můžete vidět mnoho zajímavých autentických fotografií z legendárního koncertu v libereckém „Áčku“, který se uskutečnil 6. prosince 1989. A pro většinu Liberečanů byl symbolem konce totality. Atmosféru koncertu velmi dobře vystihl známý liberecký fotograf Milan Drahoňovský. Uvidíte i další fotografie a dokumenty, které zapůjčil Vojtěch Klimt, spisovatel a předseda Klubu Karla Kryla.
Tato výstava chce představit i Karla Kryla jako výtvarníka, což je veřejnosti méně známo. Karel Kryl vystudoval Střední keramickou školu v Bechyni. Zpočátku byl zaměstnán v keramičce v Teplicích, kde vyráběl záchodové mísy. Za svůj život vytvořil řadu plastik, grafik, ilustrací, plakátů nejen ke svým textům.
Soubor linorytů Ráj srdce je zapůjčen ze sbírek Městské galerie Vysokého Mýta a ústředním tématem je srdce, symbol lásky, která provází i Krylovu literární tvorbu. Láska k ženám a lidem obecně hrála i ústřední roli v jeho životě.
Linoryty nejsou datovány, ale vznikaly nejspíše v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let pro samizdatové listy Poezie mimo domov.
Celá expozice je doplněná verši, citáty a myšlenkami Karla Kryla, které jsou uvedeny v rozhovorech v knize Miloše Čermáka Půlkacíř a Nanebevzetí a Akorát že mi zabili tátu od Vojtěcha Klimta.

Se slovem láska zacházím velmi opatrně. Proč?
Je to jedna z nejsvětějších věcí.
A kromě toho nechává jizvy na duši.

 Strana, která získá příliš mnoho moci, ji automaticky zneužívá ve svůj prospěch.

 Je pravda, že revoluce požírají svoje děti. Ale je mnohem horší, když děti sežerou vlastní revoluci.

 Vždycky jsem tvrdil: nedojde-li k potrestání viníků, nastane politický masakr.

 

Karel Kryl
Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži.
Byl československý písničkář, básník, výtvarník, hlavní představitel československého protikomunistického protestsongu v letech 1963–1989. Po roce 1989 dále v rozhovorech pro média a ve své tvorbě komentoval dění ve společnosti. Psal si vlastní hudbu i texty, v jeho repertoáru byly jak satirické nebo vážné písně reagující na společnost, tak poetické a melancholické balady. Někdy se mu přezdívá „básník s kytarou“.
Otec i dědeček byli knihtiskaři, v 50. letech však byla jejich rodinná tiskárna komunisty zlikvidována. Karel Kryl chtěl být zpočátku hrnčířem po pradědečkovi, posléze se ale cele oddal hudbě a poezii. Jeho první vydanou písní byla „Nevidomá dívka“, kterou nahrál se skupinou The Bluesmen v roce 1968.
Jeho první deska byla vydána půl roku po invazi sovětských tanků, přičemž titulní písnička „Bratříčku, zavírej vrátka“ vznikla údajně naprosto spontánně v noci 22. srpna 1968 jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Karel Kryl emigroval z Československa 9. září 1969 a usadil se v německém Mnichově. Ostatní desky (kromě LP Monology) vycházely v exilu.
V roce 1975 se po půldruhém roce manželství rozvedl se svou první ženou. Později se oženil s Němkou Marlen, která doposud žije v Německu. Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 jako zaměstnanec.
Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky (zemřela 26. listopadu). Jelikož na rozdíl od mnoha dalších emigrantů měl Kryl stále československé státní občanství, nebylo možné odhadnout, jak se zachovají celníci, až se pokusí překročit hranice. Požádal proto o pomoc svého přítele, opata Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal tzv. humanitární vízum. Přestože přijel na pohřeb své matky, mluvil později o týdnu stráveném v Československu jako o nejhezčím týdnu svého života.
Po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl na počátku roku 1990 uveřejnil kritickou píseň „Sametové jaro“ (album Tekuté písky). Později v kritice polistopadového vývoje pokračoval v albu Monology, básních Demokracie, Timur a jeho parta a dalších dílech.
V roce 1993 Karel Kryl poskytl Miloši Čermákovi velmi rozsáhlý, knižně vydaný rozhovor Půlkacíř. Z Půlkacíře plyne, že byl hrubě nespokojen se společenskou situací a politickou reprezentací, proto se rozhodl se v České a Slovenské republice již nijak neangažovat.
Karel Kryl zemřel 3. března 1994 v Mnichově po těžkém infarktu. Zádušní mši, které se účastnily tisíce lidí, celebroval jeho přítel opat Anastáz Opasek v kostele sv. Markéty v Praze. Pohřben byl na břevnovském hřbitově.
Karel Kryl získal stříbrnou Pamětní medaili Univerzity Karlovy za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa in memoriam (1994), byl oceněn Cenou Františka Kriegla (1995) a cenou české GRAMMY (Síň slávy, 1995). Prezident Václav Havel mu udělil 28. října 1995 in memoriam Medaili Za zásluhy II. stupně.

Na výstavě se podíleli: tým MVS Liberec, Milan Drahoňovský a G300 spolek