19/9/2020 ‒ 22/11/2020

Jiří Seifert strávil dětství a mládí v Českém ráji uprostřed skal. Tam se zřejmě zrodila láska ke kameni, k materiálu, který je dnes opomíjen, neboť práce s kamenem patří k velmi náročným sochařským disciplínám a vyžaduje velký cit pro materiál i řemeslný um.

Krátce po ukončení studií odchází se svou budoucí ženou Hanou do Liberce. Hana Seifertová se stává ředitelkou Oblastní galerie a společně se velmi významně zapojují do kulturního dění v Liberci. Začíná dlouholetá spolupráce a přátelství s libereckou kulturní scénou, s divadelníky Studia Y, skupinou architektů SIAL. Jiří Seifert je mimo jiné autorem symbolického základního kamene horského hotelu a televizního vysílače na Ještědu. V roce 1968 vznikla legendární výstava Socha a město, kde představuje své dřevěné objekty a pískovcový Morový sloup.
Realizace do veřejného prostoru hrají v jeho tvorbě velký význam – připomeňme sousoší Zvonice pro Jana Palacha (St. Margarethen, Rakousko), monumentální nápis pro obchodní dům PRIOR v Praze, památník Prostor k poctě architekta Adolfa Loose v Liberci, Cintorín – hřbitov horolezců v Českém ráji, Rampy s vodním prvkem (České centrum v Paříži) a mnoho dalších.
Pro jeho díla je příznačné citlivé včlenění soch do exteriéru i interiéru. Sochy vnímá jako nedílnou součást prostředí, nelpí na jejich věčnosti, mnohé nechává po dokončení žít svým vlastním životem, nezajímá se příliš o jejich osud. Vyjadřuje tím svůj pohled na svět, pomíjivost času i života. Ve své tvorbě okusil práci snad s veškerým dostupným kamenem. Mramor ho fascinoval asi nejvíce, přitahovala ho jeho barevnost, křehkost a různorodost.
Jeho sochy jsou haptické a touží po dotyku a pohlazení. V počáteční tvorbě se objevují otisky lidského těla, poté se často objevují kanelury a drapérie. Jeho sochy vyjadřují nevšední pohyb, který podtrhuje hra se stínem a světlem. Seifertova díla jsou inspirována symbolikou starověké antické kultury, pohybem vody, především mořské hladiny, což se objevuje v jeho pozdní tvorbě.
Druhou velkou rovinou jeho díla jsou kresby. Ty mají dvě polohy, tou jednou jsou velkoformátové kresby a skici soch, tou druhou drobné kresby, záznamy, které jsou součástí deníků. Kreslil rozmývatelným fixem, tuší nebo sépií, lavíroval čajem. Čaj je schopen vytvořit v kresbě mnoho citlivých valérů, které obrazu dodávají mnohovrstevnost a plastičnost. Ještě je nutné připomenout jeho tvorbu nejen břidlicových medailí, která mu pomáhala překonat těžké období života, kdy nemohl tvořit monumentální díla ani vystavovat. Restaurátorská činnost se mu stala v době komunismu jedinou možností obživy. Dlouhá léta restauroval v Galerii antického umění v Hostinném a restaurátorská práce se pro něj stala velkou inspirací.
Na závěr bych ráda použila sochařova slova, která jsou rozhodně platná stále a možná jsou v dnešní době o to aktuálnější:
„Věřím, že dobrá socha, tak jak jí rozumím já, dává tomu, kdo ji opravdu vidí, prostor k zastavení, k tomu, aby si uvědomil své možnosti, slabosti, radosti. Sochař si musí uvědomit, na co stačí a kam napřít síly. Vím ještě jedno: je zapotřebí pokory a svobody, aby byl vůbec prostor pro tvorbu. Teprve čas ukáže, co zůstane.“ Jiří Seifert