Od Ještědu k Ještědu

30/6 - 6/9/2018

Mezi dvěma Ještědy, Dva domy ze SIALu, Architektura jako symbol, Symboly architektury

 OBCHODNÍ STŘEDISKO JEŠTĚD (1968–1978)

Autor: Miroslav Masák, Karel Hubáček, statika: Václav Voda, spolupráce: Školka SIAL
Projekt: 1968–1969
Předání stavby: 1978
Demolice: 2007–2009

Obdivuhodné dílo české architektury. Pro jeho svébytnou mohutnost bychom neměli přehlédnout ani velkorysost konceptu, ani finesy navazující kontakt s budovami okolí. Na náměstí, uprostřed historického jádra Liberce, na sebe upoutával pozornost jakoby ze země neudržitelně vyrůstající, rozložitý, členitý objekt – mnohonásobná srostlice s geometrií definovanými objemy, s meziprostory v různých výškách, zpřístupněnými terasami, rampami a schodišti, chráněnými polozakrytými i k nebi otevřenými prostory. Obchodní středisko Ještěd k sobě strhávalo pozornost nejen záměrnou a až skulpturální členitostí, ale i výtvarnou a barevnou nadsázkou, kontrastem tmavohnědého pláště z ocelového plechu opatřeného atmofixovým povrchem a jasnou barevností – zářivou oranžovou barvou kachliček (jež se během destrukce staly sběratelským suvenýrem). Z každé strany objekt příchozím nabízel výtvarně pozoruhodná uskupení těles objektu. Stavbu charakterizuje výrazná kompoziční skladebnost, prorůstající geometrické objekty nepravidelných, ale jasných, zřetelných forem, vytvářející zajímavé exteriéry i interiéry.

Doc. PhDr. Oldřich Ševčík, CSc.; Ing. arch. Ondřej Beneš, Ph.D.; Fakulta architektury ČVUT Praha

HORSKÝ HOTEL A VYSÍLAČ JEŠTĚD

Autor: Karel Hubáček, Zdeněk Patrman, Zdeněk Zachař; interiéry, výtvarná koncepce: Otakar Binar
Dodavatel: Pozemní stavby Liberec, Ingstav Pardubice, Vítkovické železárny a další
Termín: 1963–1973

Renomé Karla Hubáčka i jeho morální autorita k němu do Liberce přitahovaly v šedesátých a sedmdesátých letech nejnadanější mladé architekty. Spolu s architektem Miroslavem Masákem jim ve svém ateliéru vytvořil mimořádně svobodné prostředí a pod jeho patronací vyrostla řada z našich dnes nejvýznamnějších architektů. Přestože tito mladíci tehdy inklinovali vskutku k architektuře okouzlené technikou (označované příznačně jako mašinizmus), jejich mistra tak jednoznačně zařadit nelze, pro jeho tvorbu je charakteristická syntéza technicky promyšlených řešení a tvarově cítěného návrhu. Architekt Karel Hubáček, jehož ateliér byl spojován s technologicky orientovanou architekturou, je také autorem překvapivě bohaté řady staveb kulturního určení: V průběhu výstavby horského hotelu a vysílače na Ještědu (1963–1973) realizoval několik dalších technických zařízení jako vyrovnávací vodárenskou věž v Praze na Dívčích hradech (1972–1977) nebo meteorologickou věž v Praze-Libuši (1973–1979). Za druhý vrchol jeho tvorby je však třeba považovat Kulturní dům s koncertní síní v Teplicích (1977–1986, kolonáda Otakar Binar).

Petr Kratochvíl

Architekt má velmi úzkou možnost v prosazení vlastní volby a volí raději cestu připravených a zažitých představ, urovnaných přípravou úkolu do určité vize, obrácené spíše do času minulého než budoucího. Ale co vyhovuje všem, je v nejlepším případě průměrné.

Karel Hubáček

SDRUŽENÍ INŽENÝRŮ A ARCHITEKTŮ LIBERCE SIAL 1968

1968–1971 Založili: Karel Hubáček, Miroslav Masák
Otakar Binar, Jiří Špikla, 1971–1989 – Stavoprojekt
1991 – SIAL, s. r. o.

Začátek SIALu v létě 1968 byl skromný, riziko nezajištěné existence podstoupili čtyři architekti (Karel Hubáček, Otakar Binar, Jiří Špikla, Miroslav Masák) a dalších osm odvážných projektantů. Během krátkého času jsme však měli znovu komplexní ateliér, a jak bývalo naším zvykem, bez výrazné vnitřní hierarchie. To komplexní bych chtěl zdůraznit, byla to jedna ze základních deviz ateliéru – konceptní spolupráce se statiky, stavaři a specialisty a to od samého začátku zrodu návrhu. Praxe vzájemného vymezování, nebo dokonce nevraživosti mezi profesemi, nám byla vzdálená. V úzké spolupráci nešlo jen o to, že jsme měli radu na počkání, ale především o to, že každodenní styk vedl k přejímání způsobu myšlení. Specialisté u nás nikdy nehráli druhé housle, naopak. V kritických letech se ujímali hlavní hry a řešili úkoly, které byly nad síly běžných projektových ústavů, a to nám zachraňovalo existenci.
Přirozeně a postupně došlo i ke zrodu Školky. Cesta vedla od naší účasti na pařížském bienále přes liberecké sympozium a roční stáže, které město – osvícený primátor Jiří Moulis – nabídlo absolventům pražské fakulty, až k představě malého architektonického inkubátoru, který měl umožnit těm nastupujícím klidnější orientaci a čas k rozvíjení talentu. To, že se nám to vymklo z rukou, je už jiná historie. Místo předpokládaných dvou tří absolventů se jich přihrnulo čtrnáct. Já jsem byl rád, Hubáček zděšen. Ale ani on neodolal, rizika měl rád. Získali jsme pod Jizerskými horami opuštěnou hospodu Na Jedlové, opravili jsme ji tak, abychom tam mohli jíst i pít, spát a pracovat, a žili jsme tam dvanáct let. Až po Listopadu se k nám doneslo, že něco podobného vznikalo i jinde, Frank Loyd Wright měl svůj arizonský Taliesin West, Renzo Piano janovské Punta Nuovo například. Ale rozdíl v tom byl. Školka nevznikla z nadbytku, byl to dar v nedostatku. Život v laskavé komuně nám dopřál to, co v tradičních ateliérech bylo jen málo myslitelné. Prostor získala hravost, ten druh hravosti, který překračuje meze naivnosti a mění se ve způsob vnímání světa. Jedlová se stala v čase normalizace přitažlivým ostrůvkem. Nejen pro architekty. Tradovalo se, že je to ostrůvek svobody, společnost slušných lidí.

Miroslav Masák

Ale věřili jsme v pokrok, ve stálou potřebu harmonie a řádu, v etickou funkci architektury, která přispívá k možné proměně společnosti.
Já si SIAL nejraděj představuji jako jazzband hrající pro radost, ve kterém všichni podporují toho, kdo právě hraje své sólo. Tak takový byl SIAL.

Miroslav Masák

Mezi dvěma Ještědy, Dva domy ze SIALu, Architektura jako symbol, Symboly architektury
2 × Ještěd, Ještěd V Ještěd, Jméno Ještěd, Z Ještědu do Ještědu, Stopy SIALu v Liberci, Ještědské příběhy, Symbol Ještěd, Sialské Ještědy, 2× Ještěd, čp čp

Obdivuhodné dílo české architektury. Pro jeho svébytnou mohutnost bychom neměli přehlédnout ani velkorysost konceptu, ani finesy navazující kontakt s budovami okolí. „O respekt k místu jsme se také snažili, když jsme navrhovali nákupní středisko v Liberci. Konstrukční systém a obrys komplikované stavby byly vydefinovány třemi tradičními pěšími trasami, které se v místě stavby protínaly. Síť racionálních čtverců a měkčích, vepsaných pětiúhelníků a šestiúhelníků, ale i síť vnitřních pasáží nákupního střediska směrům tradičního pěšího provozu odpovídá. Chtěli jsme stavbu organicky zařadit do rozháraného prostředí města.“ (M. Masák, in: P. Kratochvíl, Rozhovory s architekty 01, Praha, Prostor 2005, str. 7.)

Jednoduchý pregnantní tvar kontrastující s dynamicky rozvinutou skladbou vnitřních prostor dokládají jinou Hubáčkovu maximu: „Zdobíme pouze to, co jsme špatně vymysleli.“ Karel Hubáček stavby zdobit nemusil.